Nestává se moc často, aby profesionální hráč zasvětil celou svou sportovní kariéru jedinému klubu. V případě Borka Fokta tomu do karet hrály i jeho životní priority, které se netočily jen kolem volejbalu. Dvoumetrový elegán je tak zaslouženě držitelem titulů mistrovských, ale i inženýrského. „Věděli jsme o své síle a každý trénink probíhal jako malý zápas,“ říká o nejúspěšnějších letech kladenského klubu. I díky tomu, že se rozhodl odejít na vrcholu, se nestal týmovým maskotem, ale klubovou legendou.

Co pro Tebe vstup do Kladenské síně slávy znamená?

Myslím, že čas rychle obrušuje hrany, a tak se snadno zapomene na ty, co odejdou z jakéhokoli oboru. Když jsem s volejbalem skončil, tak mě nenapadlo, že by se na mě mělo nějak zásadně vzpomínat. Ale to, že se to nyní tak trochu děje, mě hřeje na srdci. Takže je to pro mě velice milé a potěšující, hlavně z lidského hlediska.

Neštve Tě, že jsi až druhý, za Markem Pakostou, když jsi kladenskému volejbalu zasvětil de facto celou kariéru 😊?

Ne, to vůbec ne. Určitě to není nějaká soutěž o pořadí. A jelikož jsem s Pakem hrál, tak můžu z osobní zkušenosti říct, že si to zasloužil být první. Byl totiž kapitán a vůdčí osobnost kladenského týmu hned od počátku působení v extralize.

Jak se zrodil Borek volejbalista?

Moji rodiče hrávali volejbal. Ne nijak výkonnostně, ale o to víc se zanícením a letní dovolené jím byly prosycené. Hrál jsem v tu dobu stolní tenis, takže volejbal mě moc nezajímal. Moje mamka dostala nápad, ať se ho naučím, abych s nimi mohl na dovolených hrát, a tak mě jednou poslala na trénink, já tam šel a v patnácti letech jsem v Ervěnicích s volejbalem začal.

V extralize jsi se objevil v sezóně 2000/2001 v dresu Perštejna, ovšem ta pravá premiéra přišla o tři roky později v týmu Odoleny Vody, kdy jste se stali rovnou mistry.  Jak těžké bylo se mezi takovými osobnostmi jako Masný, Král, Pakosta. prosadit?

Mistrovskou sezónu 2003/2004 si pamatuji velice dobře. Byl jsem střídající hráč, za dvojicí Pakosta, Král. Naskakoval jsem jen na kratší úseky a člověk neměl moc prostoru na chyby. Neměl jsem odehráno moc zápasů v extralize a výkonnostně jsem tenkrát na oba nestačil, ale když jsem se kvůli zranění zad Marka Pakosty dostal na palubovku, tak jsem potřebné zkušenosti rychle nabíral.

Zlato jste obhájili, i když už v barvách Kladna. Čekali jste to, nebo to pro Vás bylo překvapení, podmanit si favority jako Budějovice, Liberec dvakrát za sebou?

V tu dobu jsme věděli o své síle, a hlavně mentální nastavení bylo takové, že se pomýšlelo jen na ty nejvyšší cíle. Konkurence v týmu byla tak veliká, že každý trénink probíhal jako malý zápas. A hlavně jsme měli nejsilnější nahrávačskou dvojici v lize, Mišo Masný a Braňo Skladaný. A přestože Braňo odehrál úspěšné finále proti Liberci na smeči, opravdu to byl pan nahrávač.

Po titulu v roce 2010 přišlo pět hubených let, bylo těžké naskočit zpět do extraligového vlaku?

Po zisku titulu jsem hrál dva roky extraligu a několik let ještě 1. ligu, takže moje výkonnost se každým rokem, diplomaticky řečeno, nezlepšovala. A proto největší problém byl ve fyzické připravenosti, když jsem naskočil zpátky do extraligy. Za tu dobu se objevilo plno mladých a rychlejších kluků. Takže ano, bylo to těžké a musel jsem to nahrazovat jinými dovednostmi.

Tvoje kariéra je lemována úspěchy. Kterého si ceníš Ty osobně nejvíce?

Nejvíc si určitě cením titulu v roce 2010. A to z důvodu, že při zisku těch dvou předchozích jsem většinou nebyl členem základní sestavy. Kdežto v tomto roce můžu říct s čistým svědomím, že jsem se na zisku titulu podílel osobně hlavně na hřišti a také jako kapitán.

Litoval jsi někdy, že jsi nezkusil alespoň na rok odejít do jiného klubu nebo do zahraničí?

Ne, nikdy jsem nějakou lítost z toho, že jsem nezkusil odejít hrát do zahraničí, nepociťoval. Od začátku jsem měl nastaveno, že prioritou je pro mne dokončení studia na vysoké škole, které se mi podařilo úspěšně zakončit. A navíc v Kladně jsem byl spokojený, odehrál tady hodně sezón, takže můžu říct, že i proto se ze mě stal Kladeňák.

Který moment, zápas nebo zážitek z tvé kariéry se Ti zapsal do paměti nebo ji definuje?

Mezi roky 2005-2010 jsme každý rok hráli nahoře a v tu dobu jsem to bral jako samozřejmost, myslím, že jen jednou jsme nepostoupili do semifinále a neměli medaili. Pamatuji si dodnes slova univerzála Honzy Svobody, přezdívaného Žán, jak na tréninku po zisku titulu v roce 2010, kdy každý hráč hodnotil sezónu, řekl: „Hoši užijte si naplno tenhle okamžik, není to vůbec samozřejmé!“. V tu chvíli jsem mu nevěřil, ale až s odstupem času jsem poznal, jak hodně věcí se musí sejít najednou, aby tým mohl být takhle úspěšný.

Kdy jsi došel k rozhodnutí, že je čas se rozloučit?

Ve třiceti letech. V tu dobu jsem se cítil, že mohu klidně dalších pět let hrát jen volejbal. Ale měl jsem obavy, aby mi za tu dobu neujel vlak v oboru, který jsem vystudoval. A jsem za to rozhodnutí zpětně strašně moc rád. I když začátky pracovní kariéry také nebyly jednoduché, a to jsem začal pracovat pouhé dva roky po promoci.

Znamenal pro Tebe volejbalový důchod úplný konec nebo si do míče ještě občas bouchneš?

Na volejbal jsem nezanevřel, hraju pravidelně 2x ročně na vyhlášených letních turnajích U Rozvědčíka a na Jiváku.

Co bys poradil svému dvacetiletému já , potažmo všem mladým volejbalistům, kteří mají před sebou kariéru, ale i dost zásadních rozhodnutí?

Co bych poradil? Snad jen tu zkušenost, kterou jsem sám získal. A to, že jen tvrdá práce přinese úspěchy.  Vydržet, i když se moc nechce a když se ty úspěchy nedostavuji. A neklesat na mysli, když jsou kolem talentovanější, kterým to jde samo. Když člověk vydrží, tak je může předehnat.