Třiatřicetiletý nahrávač patří mezi nejzkušenější hráče kladenského kádru. Do nadcházející sezóny půjde v nové roli. Otec a trenér v jedné osobě, Milan Fortuník, vsadil na svého syna a udělal z něj nahrávače číslo jedna. Ač si jeho potomek větší zodpovědnost nepřipouští, tak si je své pozice vědom a jak sám říká, udělá pro ni maximum. Moc dobře totiž ví, že se ve sportu může situace hodně rychle změnit. 

Minulá sezona byla z důvodů pandemie koronaviru ukončena ještě před zahájením play-off, jak jste to jako hráč vnímal?

Stejně jako všichni ostatní, takže špatně. Každý se na vyřazovací boje těšil a doufal, že vše dopadne dobře. Od prosince, respektive ledna jsme začali řešit věci o něco intenzivněji. Doplnil se kádr o posily. Situace byla taková, že už jsme byli nachystaní a odhodlaní sezónu zachránit a najednou se vše přerušilo a ukončilo. Kladno je klub, který se víc soustředí na konce. Stejně tomu tak je i teď v letní přípravě, kdy moc volejbalu nemáme, a vše je u nás posunuté oproti ostatním soupeřům.

O co byla minulá sezóna kratší, o to bylo delší volno, jak jste ho strávil?

Pro mne to byl stejný šok jako pro všechny. Jediné, co jsem mohl, že jsem si jako ostatní sehnal nějaké pomůcky, abych se doma nějak hýbal a vydržel přes nouzový stav. S postupem času se začalo sportovat, ale půlroční pauza je dost a na volejbale je to znát. Pro lidi, co sportují, bylo vše nepříjemné. První dva měsíce byli všichni zavření doma a báli se, že nás koronavirus všechny postihne.

A co nějaké koníčky?

Koupil jsem si motorku, takže tak a dál jsem využil volný čas k práci, protože nejsem úplně profesionální volejbalista.

Těšil jste se o to více na letní přípravu po tak dlouhém volnu?

Těšil jsem se moc. Byla to změna a příjemná. Navíc v tak dlouhé pauze člověk zleniví, takže jednak jsem se musel rozpohybovat, zvláště na první týdny. Spíš však převládalo, že už jsem se těšil zase do kolektivu.  

Jsme přibližně v polovině letní přípravy, jak ji hodnotíte?

Na jednu stranu zatím není moc volejbalu. Zatím jsme hlavně běhali, posilovali, skákali a volejbal podle toho vypadal. Trénuje se dobře, že se maká, beru ale jako samozřejmost. Co nás ale všechny baví a proč jsme vlastně tady – volejbal – nás teprve čeká.  

Jak se vám zamlouvá nově sestavený tým?

V Kladně je to určitě změna, že zde budou jenom Češi a jeden Slovák, takže pro mě příjemnější v tom, že nemusím na poradách nic nikomu překládat do angličtiny (smích). Celkově super, dobře se tým složil a zatím lidsky povahově kluci zapadli, takže parta se tvoří tím správným směrem.

Uplynulá sezóna byla výsledkově horší než ty předchozí. Co bude potřeba udělat proto, aby se Kladno vrátilo zpět na vrchol?

Asi to samé, co loni. Letos jsou tady ale jiní kluci. Každý z nás musí v danou chvíli odvést maximum a je jedno, co děláme. Víc se vymyslet nedá. Není to o zázračném návodu, který vše změní. Jsou tady jiní trenéři a s nimi jiný přístup. K tomu se musíme modlit, ať se nám vyhýbají zranění, protože je nás méně.

Co bude v nadcházející sezóně největší zbraní Kladna?

Myslím, že bojovnost, což se ostatně ukázalo i na prvním přípravném turnaji v Liberci. Kluci, kteří přišli, i to co zůstali, tak je na nich vidět, že chtějí hrát a vyhrát, což je z nich cítit i na tréninku, že každou minihru chtějí vyhrát.

Na pozici nahrávače jste jasnou jedničkou, jak tuto roli vnímáte?

Nijak speciálně (smích). Udělám maximum, jako do teď. Ať už budu jednička nebo ne, na tom nezáleží, protože ve sportu může být vše za týden jinak. 

Jaké si dáváte individuální a týmové cíle pro sezónu 2020/2021? 

Individuální neřeším. Je to jenom o tom, zda vyhrajeme či ne. Stejně nás bude odborná veřejnost hodnotit podle výsledků. Někdo myslí nahoru, jiný zase níž. Já ale vždy myslím na přední příčky. Základem je ale dostat se do play-off až tam se totiž rozhoduje o tom, jestli sezóna bude úspěšná nebo nikoliv.

Jak moc se těšíte na moment, až znovu nastoupíte do zápasu v Kladenské sportovní hale?

Na zápasy se těším opravdu hodně, ale uvidíme, jak to bude s diváky. Zda budou vůbec moci do haly a případně kolik. V případě, hrála by se utkání bez diváků, byla by to citelná ztráta, kladenští fanoušci jsou totiž skutečným sedmým hráčem na hřišti.

Váš otec je zároveň vaším trenérem, jak spolu v obou rolích vycházíte?

Dokážeme spolu vyjít. Dříve to tak sice nebývalo, ale v současnosti si myslím, že se dokážeme pobavit jako rodina a zároveň, když je potřeba, tak se od toho odosobnit a řešit pouze volejbal. Už umíme oddělit i emoce. Oba jsme výbušnější, avšak teď umíme včas vypnout, což se v minulosti nestávalo.

Když rodič většinou trénuje své dítě, je na něj přísnější. Bylo tomu tak i ve vašem případě?

Asi jo, ale myslím si, že to je správně a nijak mi to neuškodilo, zvláště v minulosti. Vím, že kolikrát to měl i těžší. V jeho trenérských začátcích mě přivedl chomutovský manažer do týmu bez jeho vědomí a nevím, zda to byla pro něj příjemná situace. Nějak jsme ji zvládli a teď už jsme v pohodě.

Je váš otec přísnější trenér nebo rodič?

Dnes určitě trenér. Teď už jsem dospělý, takže funguje jinak. V momentě, kdy jsem byl dítě, tak asi taky. Táta volejbal miluje celý život a záleží mu na tom, aby do něj hráči dali všechno a snažili se v něm být nejlepší. Vždy se říká, že když na vás trenér řve a snaží se vám radit, tak má o vás zájem. I když jsem tyhle věci nebral vždycky dobře, věděl jsem, že nejsem úplně odepsaný.