Je důležitou součástí týmu, i když na palubovce ji uvidíte stěží. Spíš vedle ní a nejčastěji s mobilem v ruce. Anna Earl, mladší ze sourozenců Fortuníkových, a dcera „velkého šéfa“ Milana Fortuníka má na starosti nejen sociální sítě, ale prakticky celý chod klubu. Stala se z ní nepostradatelná duše oddílu, což je vidět i navenek. Svou práci miluje a stejně jako všichni ostatní v Kladně, ji dělá z lásky, nikoliv pro peníze aneb ne pro sebe, ale pro ostatní.

Co všechno máte z pozice generálního koordinátora na starosti?

Zařizování úplně všeho. Od smluv, dotací, přihlášek, vybavení, zařizování bytů, aut, hal, soustředění a mimo to občas i trénování dětí, masáže, tejpování a starání se o sociální sítě klubu. 

Jaké to je pracovat pro vlastního otce?

Je to skvělé, je to ten nejlepší šéf, protože jsme navíc oba flegmatici. Když se v něčem neshodneme, tak stejně danou záležitost rychle vyřešíme. Naše nedělní večeře už nejsou pouze o tom si popovídat, ale vyřešíme u ní spoustu věcí. Také je super, že můj nadřízený je zároveň i dědou pro moje děti.

Jaký máme vztah?

Máme dobrý vztah. Kryl moje průšvihy ve škole. Nedělá nám problém spolu zajít na pivo. 

Jak lehké nebo těžké je s majitelem a otcem v jedné osobě v práci vycházet?

Je to lehké. Tím, že ho znám celý život a vím, jak na určité věci reaguje, tak už jenom podle jeho nálady tuším, co s ním probírat a co raději ne. Za tu dobu už dokážu odhadnout, co by mi k některým věcem řekl, takže ho nemusím otravovat s každou blbostí. 

Celá vaše rodina žije volejbalem. Nemáte ho někdy už přes hlavu?

Jo, pořád (směje se). Občas je toho dost, a když si jdeme někam sednout, tak už si musíme říct, abychom se bavili o něčem jiném než o volejbale, protože je toho dost. Dokážeme ho vypustit a bavit se například o teorii velkého třesku, vyprávíme si vtipy a spoustu jiných věcí.

Kdy a kde je pro vás volejbal tabu?

Málokdy. Například na rodinných oslavách či narozeninách mých dětí. V těchto případech, jinak se k němu vždy nějakým způsobem dostaneme.  

Vaše práce je snem studentů sportovního managementu, jak se člověk k takové pozici dostane?

Musíte mít tátu, který je majitelem klubu (směje se). Dřív jsem hrála basket a dospívajících letech jsem s ním skončila. Sport mi ale chyběl a tohle byla skvělá příležitost, jak se zapojit a pomoci. Že se tím teď živím, je spíš shoda náhod a okolností, protože na tuhle pozici nikdo nebyl a bylo a potřeba začít důležité věci řešit ihned.

Jak se klub za dobu vašeho působení změnil?

Klub se změnil tak, že se rozrostl. Je v něm více papírování, práce okolo dětí, členů, což je dobře. Tím, že jich přibývá, tak to zároveň pomáhá komunitě, pro kterou naši práci děláme. Nepracujeme pro sebe, ale pro všechny kolem.

Jaké změny čekají fanoušky kladenského volejbalu v nadcházející sezóně?

Bude nový vstupenkový systém, protože kvůli zavedení elektronické evidence tržeb jsme museli upravit jejich prodej. Pro fanoušky se nebude jednat o náročnou změnu, doufejme, protože lístky si budou moci sehnat přes síť Ticketportal. Další velkou událostí je, že díky spojením s Vavřincem, máme dívčí složku a budeme chtít informovat o ženském volejbale na Kladensku a zároveň ho i rozvíjet.

Kam kladenský klub z vašeho pohledu směřuje?

Doufám, že k velkoklubům, od kterých se vždy sem tam snažíme něco přiučit. Snažíme se volejbal dělat pro lidi, což u některých tuzemských oddílů nevidím. Zároveň i vyhrávat, abychom díky A-týmu měli co nejlepší výsledky a tím podpořili mládežnický volejbal v okolí. Jedná se o dvě spojené nádoby, kdy jedna bez druhé nemůže fungovat.  

Na co by se klub, především z hlediska organizace, chtěl a měl v blízké budoucnosti zaměřit?

Na personální obsazení v klubu. Dlouhodobě nám chybí trenéři mládeže, což ale není problém pouze volejbalu. Dále bychom chtěli obsadit pozice kolem A-týmu, které nám stále chybí a také pozice vztahující se k zajištění zápasů mužů. Momentálně nás ale omezují finance. Uvědomujeme si, že vše má svůj čas a že se postupně dopracujeme k tomu, že z Kladna bude skutečně profesionální tým.