Tomáš Hýský, jeden z nejlepších volejbalových smečařů extraligy a bývalá opora liberecké Dukly, se vrátil nejen do domovského Kladna, ale také do národního výběru. Podle usměvavého sympaťáka je v jeho působení v repre znatelný rozdíl. Během reprezentační pauzy totiž založil rodinu a srovnal si priority. Kromě volejbalu našel Tomáš Hýský zálibu i ve výtvarném umění.
Ve volném čase malujete. Kdy jste v sobě objevil nadání pro výtvarnou činnost?
„Tuhle zálibu jsem objevil až na střední škole, kde jsem studoval obor pozemní stavitelství. V podstatě ve stejnou dobu, kdy jsem začal intenzivně hrát volejbal. Ve škole jsme zkoušeli prolínání 3D objektů a to mi přišlo zajímavé. Rozvíjelo to mou představivost a doma jsem si pak začal obkreslovat známé komiksové figurky, postupem času jsem se věnoval náročnějším technikám, například akvarelu nebo airbrush a víc jsem používal barvy. Nejsem zabředlý v jedné technice a rád prolínám styly.
Kdysi jste uváděl, že byste v budoucnu rád provozoval tetovací salon. Máte sám tetování?
„Nemám. Před pěti šesti lety jsem uvažoval, že bych si nechal podle vlastního návrhu vytetovat mé znamení zvěrokruhu, ale nyní již mě tato touha opustila. Ten obrázek mám ještě doma, ale jsem si jistý, že nyní bych si namaloval něco jiného. Jsem již v jiné životní fázi. Žiju spokojený rodinný život a mám jiné zájmy a záliby. Tou hlavní je teď naše dcerka.“
Změnily se Vám priority po narození dcery?
„Změnily se priority i život. Před narozením dcerky jsem si říkal, že dítě nemůže vnést do mého dosavadního života nějaké zásadní změny. Ale to jsem se mýlil! Neuvěřitelně se mi změnily priority. Volejbal už pro mě není na prvním místě, jako býval předtím. Tou nejvyšší prioritou je pro mě rodina. Samozřejmě, rodinu zabezpečuji tím, že hraju volejbal a proto musím vyvažovat čas, který věnuji rodině s tím, který věnuji sportu. Jsou to do jisté míry spojité nádoby. Ale rodinný život si neskutečně užívám a snažím se dceři věnovat každou volnou chvilku. Zároveň si nyní užívám i volejbal. Ten už totiž není na prvním místě a tím ze mě spadla tíha a tlak zodpovědnosti, že jsem stavebním kamenem týmu. Už necítím takovou psychickou zátěž jako před lety.“
Využíval jste dříve při odbourání tlaku i psychologa? Má psychoprofylaxe pro sportovce význam?
„Ano. Jednoznačně má. Pro mě byla obrovská úleva moci někomu sdělit, s čím se potýkám. V jednom období v Liberci, jsem se cítil pod tlakem, hrál jsem extraligu, byl jsem v reprezentaci a byly na mne kladeny vysoké nároky a v té době se u mne projevily velké herní výkyvy a nemohl jsem najít příčinu, proč se tak děje. Paradoxně mi postačilo jen svůj problém sdělit odborníkovi a už tím samotným sdílením mi bylo lépe.“
V současnosti také hrajete v extralize a vrátil jste se do reprezentace. Vnímáte nějaký rozdíl mezi předtím a teď?
„Ten rozdíl je obrovský až neuvěřitelný. Tenkrát jsme v reprezentaci na tom byli většinou všichni generačně stejně. Byla a je to pro mě vždy velká prestiž reprezentovat Českou republiku. Ale to moje působení má nyní už trochu jiný rozměr. V současnosti hraju v jednom týmu s hráči o deset dvanáct let mladšími. V reprezentaci i doma na Kladně se pokouším působit také jako mentor, který se snaží klukům poradit. Chci, aby cítili mou podporu, a mám v tomto směru od spoluhráčů pozitivní odezvu. Tím, že už mám i jiné priority jsem se asi i sám změnil. Jsem mnohem vyrovnanější a necítím takový tlak od vedení klubu i fanoušků. Mám ze zápasů větší radost.“
