Nepotkat jeden den Annu Earl v areálu sportovní haly Na Sletišti se rovná malému zázraku. Jako generální koordinátorka Kladno volejbal cz, rozumějme výkonná manažerka a organizační pracovnice celého a dynamicky rostoucího klubu, garantuje bezchybný servis všem jeho členům a zajišťuje veškeré akce, které se pod hlavičkou kladenského klubu konají. „Baví mě být u sportu a moje práce je mi i zábavou,“ říká a možná i proto jí občas vražedné tempo nevadí. Proč se v mládí cítila jako rebel a proč je na Kladně volejbal podle ní sport číslo jedna?

Koketovala jsi vlastně někdy s volejbalem nebo u Tebe nadšení pro volejbal nikdy nepropuklo?

Nic moc s volejbalem nemám, jen jsem hrála ve Francii, mám mistrovský titul z extraligy a byla jsem v nároďáku 😊 Ale všechno má dovětek. Ve Francii jsem byla v první a druhé třídě základní školy, titul mám jako statistik a u nároďáku jsem taky byla jako člen realizačního týmu. Stejně jsem od malička musela umět pinkat, to byla povinnost. Jinak bagr odpaluji jako radiátor a stále čekám na trenéra, který mě naučí horní podání. Ale sportovat jsme samozřejmě museli, takže jsem hrála basketbal a přišla jsem si jako strašný rebel, že jsem to těm volejbalistům v rodině „ukázala“.

Jak dlouho pracuješ v klubu a do jaké funkce jsi původně přišla?

V tomto klubu je to šest let, předtím jsem byla v jiných klubech, nebo i na Kladně, ale s jiným vedením. Původně jsem šla pomoct tátovi (klubový šéf Milan Fortuník) s administrativou a sociálními sítěmi, až se z toho stalo plnohodnotné pracovní místo s různorodou náplní práce. Táta by se měl věnovat hlavně volejbalu, protože člověka s větší láskou k tomuto sportu jsem ještě nepotkala. Je to hlavní persona naší organizace a neměl by se zabývat dílčími úkoly. Přestože chce o všem vědět, tak mu už stačí jenom oznámit, co se kde a jak děje a je s tím spokojený. Ale musel se naučit, že nemusí dělat všechno…

Co momentálně vše zastřešuješ?

Možná je jednodušší říct, co nezastřešuji. Nepletu se do trénování, na to máme trenéry. Takže v klubu dělám vše kolem volejbalu, vlastně support pro hráče A týmu a trenéry, aby se mohli soustředit na hraní. Smlouvy, byty, pronájmy, zařízení, platby, faktury, příprava účetnictví, web, časový harmonogram tréninků, auta, víza, transfery, komunikace s manažery, komunikace s rodiči, komunikace s partnery, pomoc s PR a marketingem, masírování, tejpování… To je asi vše, co mě teď napadá, možná jsem na něco zapomněla.

Která Tvá funkce Tě baví nejvíc?

Užívám si, že mám při zápase extraligy nejlepší místo na sledování zápasů 😊. Baví mě být u sportu obecně, přestože už aktivně nehraji. Sportovci vždycky obecně tvořili dobrou partu, a to u nás platí i v áčku a mezi trenéry a spolupracovníky. Takže asi nedokážu vypíchnout jedinou funkci, ale být u toho všeho je fajn a můžu říct, že moje práce je i zábavou.

Jak Ty osobně prožíváš zápasy?

Jsou to nervy, co si budeme povídat. Já osobně už mám nervy před zápasem, aby proběhla celá příprava v pořádku. Aby měl každý lístek, abychom měli dresy a nutné papíry na utkání, aby to proběhlo bez problémů a všichni se bavili a užili si to. Když začne zápas, tak si většinou oddechnu a užívám si už „jen“ nervy ze sportovních výkonů. To už pak jen kontroluji, aby měli hráči vše, co k výkonu potřebují. Když je na lavičce špatná nálada, snažím se kluky povzbudit, když jsou naopak moc vyhecovaní, tak je uklidnit… A když náhodou prohráváme, tak při tom všem sleduji tátu, aby mu nezačal pípat budík na hodinkách, že mu vylítl tlak 😊.

Jak důležité jsou mimosportovní aktivity pro A tým?

Velmi. Je třeba se na veřejnosti prezentovat a neustále o klubu dávat vědět, abychom na Kladně byli stále sport číslo jedna. Hokej nepočítáme, to je tady spíš jako náboženství. Zároveň to beru jako odměnu celé naší volejbalové komunitě. Oni nám chodí fandit a podporují nás během zápasů, tímto způsobem jim to můžeme aspoň částečně vrátit. Mimosportovní aktivity jsou o sdílení radosti, takže jsou vždycky příjemné. Vím, že některým hráčům se do nějakých akcí nechtělo, ale ve finále zjistili, že je to fajn být za „hvězdu“ a užili si to stejně.

Kladno je známě svými doprovodnými akcemi pro fanoušky a sponzory. Jak moc je složité vymýšlet stále nové a pak je i realizovat?

V dnešní době je těžké vymyslet cokoliv nového. Všechny sporty a týmy se v tomto ohledu snaží zlepšit a zorganizovat něco jedinečného začíná být skoro nemožné. Máme už zajeté tradiční akce jako MOVEMBER, které se opakují a už i fanoušci se na ně předem těší. Pro inspiraci koukáme do zahraničí a na velké zámořské ligy. Pak střízlivě zhodnotíme, co je v našich možnostech. S náměty chodí i samotní hráči.

Klub se rozrůstá. Jaké úkoly máte momentálně naplánované pro mládež a ženskou složku. Na čem je potřeba pracovat?

Mládež se nám stále rozvíjí a zlepšuje, za což jsme moc rádi. Dětí chodí naštěstí i po covidu hodně. Stále bychom uvítali další trenéry, kterých je teď všude nedostatek, tak oslovujeme, kde se dá. Snažím se najít mechanismy, které by trenérům usnadnily administrativu, které také přibývá, aby se mohli co nejvíce soustředit na volejbal. K tomu rozvíjíme spolupráci s dalšími volejbalovými kluby v okolí.

Jsou nějaké novinky, které klub pro letošní rok připravil? Po covidové sezóně se zdá, že se kladenští Orli pomalu nadechují a mají opět nejvyšší cíle.

Povedlo se nám díky našim sponzorům a partnerům doplnit loňskou sestavu o další tři kvalitní hráče, takže po několika letech, kdy jsme měli základní šestku a na lavičce poloprofesionály, co jezdili na Kladno po práci, máme letos lepší možnost na střídání. Proto samozřejmě pomýšlíme na nejvyšší příčky i v Českém poháru i v extralize. Dále plánujeme nové akce a soutěže i přes sociální sítě. Jsem moc ráda, že se mi do týmu podařilo získat Andreu Jarošíkovou, fotografku a grafičku, která po mně převzala péči o sociální sítě, a Míšu Doležalovou. Je s nimi skvělá spolupráce, mají také spoustu nápadů, jak náš marketing oživit a věřím, že to bude i naše fanoušky bavit. Přání táty bylo dostat se do popředí v marketingu a věřím, že náš nový PR tým to zvládne.

Jak moc složité je najít hranici mezi Fortuníkem – šéfem a Fortuníkem-tátou?

Moc složité mi to nepřijde. My máme s tátou celkem stejný smysl pro humor, přístup k věcem a povahu. Takže jsme se zatím moc do konfliktu nedostali. Když spolu nesouhlasíme, tak je to jen záležitost na hodinu, maximálně na odpoledne a pak si z toho uděláme srandu a jdeme dál. Je pravda, že někdy je třeba od volejbalu vypnout. Užít si třeba rodinnou oslavu bez čehokoliv kolem volejbalu je těžké, ale zase tím, že se vidíme často, takže toho dost vyřešíme i mimo halu a kancelář.

Přes svůj mladý věk jsi dvojnásobný rodič. Jak se Ti daří skloubit práci s rodinou, jelikož je časově velmi náročná a plná změn na poslední chvíli.

Skloubit to všechno dohromady není úplně lehké, ale jak děti rostou, tak je to jednodušší. Moje dvanáctiletá dcera Ema už je v mnoha ohledech samostatná jednotka a hodně věcí si zařídí sama. Jen mě mrzí, že o víkendech nestíhám všechny její basketbalové zápasy. Moc jí fandím a prožívám to snad víc než některé naše volejbaly. Syn Marek teď nastoupil do školky a až se tam naučí aspoň občas spát, tak mi to rozváže ruce v tom, že toho stihnu víc a nebudu muset tolik vytahovat počítač doma po večerech. Je pravda, že náš rozvrh je nepravidelný a hodně se mění podle aktuální potřeby, ale zase na druhou stranu jsou děti od malička v tělocvičně, hýbají se a neflákají se někde venku… Ve finále jsem to tak měla i já a taky ze mě vyrostl normální člověk 😊. Moc děkuji rodině a kamarádům, kteří mi dost často pomáhají. Jinak bych to dělat nemohla.