Celé Česko stále trápí druhá vlna pandemie koronaviru. Téměř celý podzim funguje v nouzovém stavu a vzhledem k tomu, že počet pozitivních rostl nejen v populaci, ale i mezi lékařským personálem, naskytla se studentům medicíny neopakovatelná šance zapojit se do praxe a zároveň pomoci v náročné situaci. Ta se naskytla i nahrávači orlů Matějovi Martinčovi na oddělení pooperační péče kardiochirurgie nemocnice Na Homolce v Praze. Volejbal tak musel jít stranou a jak sám Matěj prozradil, pro studenta ve druhém ročníku se jedná o neuvěřitelnou zkušenost, na níž bude stavět do budoucna.

Kdy jste byl do nemocnice povolán respektive, kdy jste se dozvěděl že budete muset zaskakovat za nemocné doktory?

Povolávací rozkaz se týká pouze 4.-5. ročníků, takže mně se vyhnul. Do nemocnice jsem se přihlásil dobrovolně. Existuje speciální facebooková skupina studentů, kteří jsou v kontaktu s nemocnicemi, které vypisují různé poptávky, kde je zrovna potřeba dobrovolníků. Zároveň bych chtěl říct, že opravdu nezaskakuji za nemocné doktory, neboť moje práce je převážně sanitářského charakteru – polohování a hygiena pacientů, doplňování skladu a oddělení, nošení náběrů apod.

Chápu, i tak ale lékařského personálu, a to i zdravotních sestřiček a bratrů bylo a je málo vzhledem k tomu, že bojují v první linii stejně jako Vy. Co bylo Vaším největším motivem se takhle zapojit do boje proti koronaviru a posunout se do popředí?

Myslím, že jsme k tomu všichni přistupovali stylem, že je nějaká krize, ve které můžeme pomoct a cítili určitou míru zodpovědnosti. Znovu bych ale chtěl zdůraznit, že nejsme žádní zachránci, neboť většina mediků je pořádnou praxí nepolíbená, a tak můžeme vykonávat pouze některé činnosti a nemůžeme být bráni jako náhrada za sestru, natož za doktora. Možná někteří starší studenti, ale určitě ne bažant jako já (směje se).

Takže co tedy bylo Vaší hlavní náplní práce?

Mým hlavním úkolem, byla právě sanitářská práce (polohování pacientů, doplňování zásob, donášení vzorků nebo žádanek mezi odděleními), jejímž hlavním cílem je odlehčit zdravotním sestrám, laicky řečeno, aby se mohly pořádně věnovat pacientům. A na oddělení jsme nastoupili právě z důvodu nedostatku personálu kvůli karanténám. Naštěstí už se v průběhu druhé vlny vše zlepšilo a nyní je lidí dostatek. 

Znamená to, že už Vaše výpomoc skončila?

Vzhledem k tomu, že se situace zlepšuje, tak je možné, že už zde brzy nebudeme potřeba.

Na druhou stranu to ale musí být pro budoucího lékaře obrovská zkušenost, která by se za normálních okolností nenaskytla…

Přesně tak, je to neuvěřitelná škola, neboť jsme se poprvé za dobu studia dostali do kontaktu s pacienty a naučili se ho především nebát. Zároveň, když byl čas, tak se nám všechny sestry a doktoři s radostí věnovali, něco nám vysvětlovali a nechali nás si spoustu věcí vyzkoušet. Člověka hned pak i učení baví mnohem víc, když to vidí v praxi, a že se jedná o užitečné věci, ne jenom o nepotřebná fakta na papíře.

Nebát se, myšleno nebát se pacienta? Mám to brát tak, že u vás opadl prvotní ostych a nervozita?

Přesně tak, nemít přehnaný respekt. Otevřeně s pacientem komunikovat a věřit si. Když si totiž všimne, že ho ošetřuje někdo nervózní a ani s ním nepromluví, tak ve výsledku bude ještě nervóznější. 

Zas na druhou stranu i oni by měli chápat, že jste studenti, a tudíž by vůči vám měli být benevolentnější…

Možná jsem se špatně vyjádřil. Samozřejmě, že pacienti byli upozorněni, že jsme studenti a chápali naši nervozitu, ale i té je potřeba do budoucna se zbavit.

Co Vám tato zkušenost dala?

Než nějakou konkrétní činnost bych určitě chtěl vyzdvihnout zkušenost z pravého nemocničního oddělení. Zjistil jsem, jak to tam chodí a také jsem byl začleněn do jeho chodu.

Když jsme se spolu bavili v létě, říkal jste, že se raději vidíte u rehabilitačního lůžka než na sále. Změnil se po této zkušenosti váš názor a pohled na věc?

To je docela zajímavá otázka, na kterou bohužel nemám odpověď. Je pravda, že mě tahle specializace (oddělení kardiochirurgie – pozn. a.) nadchla, ale mám dalších pět let se rozhodnout a nerad bych svoje rozhodnutí uspěchal.

Vzhledem k Vašemu vytížení, kdy Vás uvidíme zpět u týmu na volejbalové palubovce? Navíc teď, kdy má Kladno tak nabitý prosinec…

Co se volejbalu týče, je extrémně složité skloubit vše dohromady. Nezbývá než vyčkat, jak se situace dál vyvine. Momentálně se ale moje studium a neočekává praxe neslučuje s fungováním u A-týmu. Naštěstí jsem v A-týmu až č. 3 a moje ztráta tak tým tolik nebolí. V případě, že se rozběhne 2. liga mužů, rád bych naskočil alespoň tam, tedy v momentě, kdy na to budu mít čas.