Jak ses dostal k volejbalu a jak dlouho se mu už věnuješ?
K volejbalu mě sice jako kluka přivedla náhoda a parta kamarádů, ale velmi rychle se z toho stala vášeň na celý život. Aktivně se kolem palubovek pohybuji už přes jedenáct let. Zásadní pro mě bylo zázemí v pražském Orionu. Tam jsem si prošel vším – od hráčských začátků přes administrativní a organizační pomoc klubu až po samotné vedení mládežnických týmů v pozici hlavního trenéra v celostátních soutěžích. Volejbal mě formoval lidsky i profesně a tohle dlouholeté budování základů mi dnes dává pevnou půdu pod nohama.
Co tě přivedlo k trenérské práci a co tě na ní nejvíc baví?
Přechod k trénování pro mě byl přirozeným krokem, neboť mě vždycky nesmírně bavila taktická stránka hry a přemýšlení nad volejbalem v širším kontextu. Na trenérské práci mě nejvíc naplňuje ta každodenní, koncepční práce s týmem. Vyžaduje to velkou trpělivost, ale když vidíte, jak kluci přenášejí věci z tréninku pod tlakem do zápasu a výkonnostně rostou, je to ta největší satisfakce. Možnost posouvat hráče dál mě zkrátka profesně hnala a pořád žene dopředu.
Jak ses dostal ke spolupráci s Ondřejem Žabou a jak se těšíš na společné působení v Kladně?
Trochu jako slepý k houslím 😄. Celé se to seběhlo skvělou shodou okolností. Ondru z volejbalového prostředí samozřejmě dlouhodobě registruju, už od dob, kdy trénoval s Markem Beerem v Ústí nad Labem, ale samotná spolupráce se zrodila až nedávno, po rozhodnutí uzavřít dlouhou kapitolu v Orionu.
V té době jsem shodou okolností absolvoval školení na trenérskou licenci II. třídy společně s Alešem Holubcem v Brandýsu. Jeden večer se nám termínově protnul se školením trenérů do škol, které probíhalo vedle v areálu. Seděli jsme venku a dala se s námi do řeči Alešova žena Laura Holubcová. Otevřeně jsme se bavili o mém konci angažmá a o tom, že hledám novou profesní výzvu. Laura pak dala vědět Ondrovi, že jsem volný. Ondra mě vzápětí sám kontaktoval, představil mi kladenský projekt a mně to lidsky i sportovně okamžitě dávalo smysl.
Na společné působení s Ondrou i s celým klubem se velmi těším. Jsem Ondrovi i celému Kladnu nesmírně vděčný za důvěru a šanci. Je to klub s obrovskou tradicí a skvělým zázemím, takže možnost učit se od trenéra Ondrova formátu a pracovat v takových podmínkách je pro mě velká čest a závazek. Kladno má navíc fantastické a hlučné fanoušky, takže se už teď moc těším na atmosféru při domácích zápasech, která kluky požene dopředu.
Bude to pro mě obrovská škola a kariérní posun. Věřím, že právě Kladno je ten klub, kde najdu pevné zázemí a s Ondrou si budeme lidsky i profesně rozumět.
Jak bys popsal svou roli asistenta trenéra B-týmu? Na co se chceš při trénincích nejvíc zaměřit?
Moje role jednoznačně spočívá v tom, abych byl pro Ondru stoprocentním partnerem, druhýma očima na lavičce a pro kluky pevnou oporou. Kladenské béčko má fungovat jako klíčový most pro mladé hráče do chlapského volejbalu s výpomocí zkušených a psychicky stabilních matadorů typu Dana Hykše. Sám jsem sice velmi mladý trenér, ale z mládežnických lig a těžkých, psychicky vypjatých zápasů – jako byly třeba baráže o extraligu U22M s Orionem – moc dobře vím, jakému obrovskému tlaku kluci v tomto zlomovém období čelí a jak moc se vnitřně perou s chybami.
Právě v tom vidím svou silnou stránku. Ve volejbale se chyby dělají pořád. Důležité je poučit se z nich, okamžitě je hodit za hlavu a jít do dalšího balónu s čistou myslí. Jsem extrémně sebekritický a vím, jak těžké je udržet koncentraci po každém zkaženém míči. Tím, že jsem hráčům věkově blízko, rozumím jejich mentalitě, uvažování i té pověstné „jejich řeči“. Měl bych tedy fungovat jako ideální spojka, pomoct jim ten tlak unést a adaptovat se na chlapský volejbal bez jakékoli komunikační bariéry. V tréninkovém procesu se chci zaměřit na maximální preciznost v individuálních činnostech a na to, aby kluci neztráceli herní odvahu, když se zrovna nedaří.
Nejpodstatnější na volejbale je samozřejmě špičková herní, taktická a psychická příprava, ale týmová chemie se nesmí podceňovat. Jako hráč jsem na palubovce emoce prožíval naplno, byl jsem velmi hlasitý a občas mě to stálo i nějakou tu kartu 😄. Pro tým jsem žil a dýchal. Dnes už ale vím, jak tuhle obrovskou energii usměrnit tak, aby klukům pomáhala. A přesně to samé budu chtít od nich. Volejbal je extrémně emotivní sport – právě tím, že není kontaktní, se všechno prožívá uvnitř týmu. Po každém balónu, i když se zrovna nepovede, jdou hráči k sobě, plácnou si, obejmou se a zvednou hlavu. Pro lidi z jiných sportů je to možná nepochopitelné, pro volejbalisty běžné.
Během sezóny spolu trávíme hromadu času na výjezdech, zápasech i trénincích. Je potřeba brát tým jako druhou rodinu, protože v něm mnohdy strávíme více času než s tou vlastní. Proto považuji za klíčové, aby hráči drželi pospolu. V nadsázce říkám, že se o sebe musíme starat tak, že když jednoho začne v sálovkách tlačit palec, zbytek týmu okamžitě nakluše s pilníčkem na nehty a postará se, aby se jejich spoluhráč cítil dobře.
Co tě kromě volejbalu baví ve volném čase?
Pokud se volejbalu věnujete naplno, volného času moc nezbývá. Hala vám vezme většinu víkendů i večerů, což k téhle práci prostě patří a dělám to rád. Když už se ale prostor najde, snažím se o efektivní mentální odpočinek. Rád sleduji trendy v jiných sportech, kde mě zajímá přístup ke kondici nebo psychologii, a hledám věci, které lze převést do volejbalu. Stejně tak sleduji nové volejbalové trendy, protože náš sport se vyvíjí raketovým tempem. Mimo sport je pro mě nejlepším relaxem čas s rodinou a přáteli, dobrá knížka, nebo si rád zaházím pár šipek a uvolním se u jednoho dobře vychlazeného plzeňského. To vše mi pomáhá úplně vyčistit hlavu a vrátit se na palubovce k maximální koncentraci.
