Dítě palubovek, které bylo odmalička pod drobnohledem volejbalové veřejnosti, dospělo. V letošní sezoně Jan Svoboda potvrzuje, že tíhu rodinného odkazu nese s nečekanou lehkostí. Patří k nejvytíženějším hráčům Orlů a jeho statistiky v sezoně 2025/2026 mluví jasně. Dynamický smečař dozrál v oporu, na kterou se nahrávači nebojí v těžkých chvílích ukázat. V upřímném rozhovoru hodnotí tvrdý direkt z Karlových Varů, popisuje náročný balanc mezi vrcholovým sportem a studiem na FTVS i to, proč je pro něj Kladno místem, kde mu volejbalové myšlení konečně stoprocentně sepnulo.
Blíží se play-off, ve kterém se hraje na krev a každý výpadek může být konečná. Berete Vary jako „facku v pravý čas“ a moment, kdy je na čase se vrátit k té „špinavé“ práci, která vás zdobila?
To ve Varech nebyla facka, to bylo spíš pěstí mezi oči. Měl by to být budíček pro nás pro všechny, abychom se zmobilizovali a už tohle nepředvedli. Jakmile by nás takový výkon potkal na konci základní části nebo v play-off, mohlo by se nám to krutě vymstít. Musíme prostě makat na tréninku, aby se to už na hřišti neopakovalo.
Sobotní debakl musel bolet. Jak těžké je pro tebe jako pro smečaře udržet si koncentraci a pozitivní nastavení, když vidíš, že se skóre vyvíjí takhle jednoznačně proti vám?
Podle mě vůbec nezáleží na tom, jestli je hráč smečař, nahrávač nebo univerzál. Ve chvíli, kdy jste na hřišti a prohráváte o deset bodů, kvalita není na vaší straně a nejste v herní pohodě, hledá se motivace hodně těžko. Karlovarsko hrálo výborně, všechno jim vycházelo, a proti tak rozjetému soupeři je složité ze sebe i v nepříznivém stavu dostat to úplně nejlepší.
Na druhou stranu nás přijelo podpořit hodně fanoušků, takže motivace měla být už jen v tom, že pro ně na hřišti odevzdáme maximum. Bohužel si myslím, že tentokrát neviděli hezký volejbal. O to víc musíme pracovat, aby se podobný výkon už neopakoval.
Letos patříš k hlavním tahounům Kladna a tvé individuální statistiky jdou strmě nahoru. Kde vidíš ten největší zlom oproti loňské sezóně, kterou jsi z velké části proseděl?
V Liberci se to nepovedlo. Myslím si, že to bylo hlavně o lidské rovině. Úplně jsme si nesedli s vedením ani s trenérem. Zároveň jsem byl v srpnu a září v nároďáku, přišel jsem později a trenér už to mezitím postavil na jiných dvou smečařích, takže pro mě bylo složité se do toho dostat a celé to do sebe nezapadlo.
O to víc si vážím toho, že mi Kladno dalo šanci i po sezóně, která se mi úplně nepovedla. Jsem rád, že to teď můžu týmu alespoň částečně vracet. Mnohem víc mi sedlo prostředí i lidi. S Tomášem (Samselym) jsme na stejné vlně, co se týče volejbalového pohledu na hru, vyhovuje mi role lídra a zároveň mi hodně sedí spolupráce s nahrávačem Henrim. I to jsou důvody, proč to tady funguje lépe.
Jsi smečař, což je post pod obrovským tlakem na příjmu i v útoku. Jak se vyrovnáváš s momenty, kdy zkazíš důležitý míč? Máš nějaký svůj mentální rituál?
Chyb a zkažených míčů je v každém zápase spousta. I když hráč odehraje dobré utkání, stejně se jim nevyhne. Obzvlášť na smeči, kde je těch herních situací nejvíc, se nějaká chyba vždycky objeví. Důležité je, aby si každý našel svůj vlastní způsob, jak s tím pracovat.
U mě je klíčové co nejrychleji to hodit za hlavu. Případně si krátce promluvím s nahrávačem o tom, jestli byla nahrávka nízká nebo krátká. Někdy se zeptám i Tomáše za lajnou, kolik bylo místa na bloku, nebo Kuby jako statistika, kde stáli hráči v poli. Snažím se z té situace vzít poučení, rychle ji uzavřít a soustředit se na další výměnu. Ta přijde za pár vteřin a tam už si další chybu nemůžu dovolit.
Když se týmu nedaří, nahrávač na tebe často spoléhá s těžkými míči. Baví tě rozhodovat vyhrocené koncovky?
Co se týče zodpovědnosti, ta role mi vyhovuje. S nahrávačem Adamim si rozumíme opravdu výborně, takovou souhru jsem snad ještě nezažil. Právě propojení mezi mnou a ním je teď asi nejsilnější, jaké jsem kdy měl, a myslím, že je to i vidět na hřišti.
Baví mě brát na sebe odpovědnost v koncovkách setů a považuji to za důležité. Každý tým by měl mít hráče, který se v klíčových momentech nebojí vzít věci na sebe. Momentálně se mi daří, takže věřím, že tím mužstvu pomáhám. Když je potřeba, řeknu si o míč a chci, aby rozhodující situace šly přes mě. Do budoucna je podle mě zásadní, aby se vždy našel někdo, kdo tuhle roli přijme. Týmu to dodá jistotu i klid.
V čem cítíš, že jsi od svého příchodu na Kladno nejvíce dozrál?
Těžko říct, v čem jsem nejvíc vyzrál, ale přece jen je to už moje devátá sezóna a čtvrtý klub, takže zkušeností mám víc než dřív. Oproti Liberci, kde byl věkový průměr vysoký a já tam minulý rok „nasazoval sako a dělal klukům pití “, je v Kladně tým mladší, a tím pádem na mě přirozeně přešla i větší zodpovědnost.
Spolu se Zajdou a Henrim máme v kabině vůdčí roli a snažíme se mladším klukům pomáhat. Na svém postu jsem nejstarší, takže cítím, že je na mně, abych jim předával zkušenosti – ať už radou během zápasu, psychickou podporou, nebo konkrétní pomocí na hřišti. Když se třeba zranil Matěj Šálek a nastoupil Pepa Daníček, snažil jsem se mu pomoci radou na příjmu a dodat klid. Myslím, že právě v tomhle jsem se posunul nejvíc.
Ve vztahu k tvým statistikám se nabízí myšlenka na reprezentaci. Je to stále výzva?
Co se týče reprezentace, s trenérem Novákem jsme o tom zatím osobně nemluvili, ale mám informace, že bych měl být zařazený do širší nominace. Pak samozřejmě bude záležet na hlavním trenérovi, jak vybere finální, užší kádr.
U mě je to letos trochu složitější, protože na jaře dokončuji magisterské studium na FTVS. Čekají mě státnice i dokončení diplomové práce, takže bude potřeba skloubit reprezentační program se školními povinnostmi. O tom si ještě musíme s trenérem otevřeně promluvit.
Každopádně reprezentace je pořád obrovská výzva. I když už mám za sebou tři reprezentační léta, několik zápasů i turnajů, pořád to beru jako vrchol kariéry každého volejbalisty. Takové pozvánky by se neměly odmítat. Pokud ta možnost přijde, budu si jí vážit a budu se na tu příležitost těšit.
Jsi pořád relativně mladý hráč, ale na hřišti v rámci týmu Ti leží na bedrech velká část zodpovědnosti za výsledek. Je těžké si jako lídr občas srovnat i své spoluhráče?
Ta pozice v týmu se mi líbí, ale není to jen na mně. Je tu Zajda jako kapitán a Henry, který je také vůdčí osobnost. Rozdělujeme si to podle toho, kolik má kdo energie nebo jak je na tom zdravotně. Každý si spíš hlídá a radí svému postu. Připadá mi navíc, že kluci to berou a ptají se, takže jsem rád, že jim takhle můžu pomoct.
Který soupeř je pro Tebe nejoblíbenější a na koho velmi nerad narážíš?
Mezi moje oblíbené soupeře určitě patří Praha a Budějovice. Vždycky jsou to kvalitní zápasy a letos máme s nimi dobrou bilanci. Další oblíbený je Odolena Voda, protože jsem tam strávil čtyři roky a znám tam spoustu kluků. Sleduji je, jsem s nimi v kontaktu a vždycky mě těší je vidět před nebo po zápase.
Naopak mezi nejméně oblíbené soupeře patří týmy z Moravy – Ostrava, Beskydy a Zlín. Přece jen cestování po České republice není tak časté, ale tyto tři cesty jsou nepříjemné a zápasy po nich se hrají těžko.
Extraligový kolotoč, cestování, dvoufázové tréninky, to všechno stojí spoustu energie. Jak vypadá tvůj absolutně ideální „day off“?
Můj ideální day off vlastně moc neexistuje. Máme volné jen neděle a v ty doháním resty do školy. Ideální by tedy bylo nemuset dělat školu a úplně vypnout od volejbalu. To je u nás doma těžké, jsme volejbalová rodina a nic jiného se tam neřeší. Takže ideálně vypadnout někam na chatu, do přírody nebo na hory.
Fanoušci tě znají jako bojovníka a emotivního hráče z palubovky. Jaký je ale Honza Svoboda v soukromí? Jsi spíš klidná síla, nebo tě dokážou snadno vytočit i běžné věci?
No, myslím, že jsem v osobním životě dost podobný tomu, jaký jsem na palubovce. Po mamce jsem celkem cholerik. Někdy si rád hodně pospím, abych načerpal energii na zápasy. Ale jinak jsem v osobním životě dost temperamentní.
Prozradíš nám ale své největší „guilty pleasure“ v moment, kdy nemusíš řešit životosprávu?
Moje guilty pleasure? Nad tím jsem vlastně nikdy moc nepřemýšlel. Asi ani nemám něco konkrétního, možná jídlo. Normálně si hodně hlídám životosprávu, hlavně v sezóně – jídlo, regeneraci, spánek. Ale kdybych vůbec nemusel na nic dbát a mohl se úplně od toho oprostit, asi by to bylo jídlo. Mám rád italskou kuchyni – pizzu, těstoviny – a samozřejmě i nějaký dezert.
Jak si nejlépe čistíš hlavu? Máš nějaké zájmy, při kterých vypneš?
U cestování. Po sezóně se snažím aspoň na pár dní vypadnout do ciziny, i když je to momentálně kvůli škole a nároďákům trochu náročnější. Je to spíš o poznávání, nejsem typ, co si lehne na pláž. Například jsme s klukama prošli Madeiru, nebo objížděli jiné méně obvyklé země. Takže asi nejvíc mi hlavu čistí právě cestování.
Kdyby v tvém životě nevyhrál volejbal, co bys dělal? Měl jsi plán B?
Nikdy vlastně žádný plán B neexistoval. Rodiče jsou volejbalisté, takže bylo od začátku tak trochu dané, že se vydám stejnou cestou. Upřímně řečeno, moc prostoru uhnout z téhle předem nalajnované koleje jsem asi neměl. Na druhou stranu si myslím, že bych u sportu zůstal tak jako tak, vždycky mě to k němu táhlo.
Kdybych si měl vybrat jiný směr, pravděpodobně bych sáhl po sportech, které mi přirozeně sedí. Lákalo by mě třeba plavání. A před třemi lety jsme na FTVS absolvovali desetiboj, který mi docela šel a hlavně mě bavil, takže je možné, že bych zkusil právě desetiboj.
Jak moc Tě mrzí, že máte příští víkend volný?
Mrzí mě to opravdu hodně a upřímně mě to i štve. Letos máme v podstatě jen dvě soutěže. Protože nehrajeme evropský pohár, zůstala nám domácí extraliga a Český pohár. A právě v poháru jsme měli relativně příznivý los. Nejdřív Benátky a potom Odolenu Vodu o postup do Final Four. Byla to asi nejjednodušší cesta, jakou jsme si mohli přát a stejně jsme si to pokazili sami, zbytečně.
Je to už dva nebo tři měsíce, ale pořád mě to drží. Když vidím, že se tam Odolena Voda nakonec dostala, o to víc mě to mrzí. Mohli jsme být přednasazení do příští sezony, ušetřit si pár zápasů a mít jednodušší pozici. Takhle nás čeká mnohem složitější cesta zpátky.
Volejbal je hra emocí a play-off je úplně nová soutěž. Co je ta jedna věc, o které jsi přesvědčený, že v klíčových momentech čtvrtfinále udělá z Kladna ten vítězný tým, který nikdo nebude chtít potkat?
Do play-off budeme muset jednoznačně stabilizovat naše výkony. Teď jsme trochu jako na horské dráze – střídáme velmi dobré pasáže s herními výpadky, které si v rozhodující části sezony nemůžeme dovolit. Potřebujeme větší konzistenci a klid v klíčových momentech.
Naší největší silou by mělo být domácí prostředí a podpora fanoušků. Důležité bude také být zdravotně v pořádku. Máme poměrně mladý tým, takže chceme stavět na bojovnosti, energii a odhodlání nevzdávat se za žádného stavu. Pokud tohle všechno spojíme a přidáme podporu z hlediště, můžeme z naší haly udělat skutečně nedobytnou pevnost.
