Jsme na správné cestě, tuší Jiří Kraffer

Do nového roku vkročili kladenští volejbalisté správnou nohou. Nabitý prosincový režim se s příchodem ledna zklidnil. Všichni v klubu jsou rádi, že UNIQA extraliga zpomalila tempo a vrátila se do běžného režimu, což kvituje i Jiří Kraffer, který se podílel na výhře nad Příbramí 12 body a dvěma esy. Byl to především 24letý smečař, jenž vedl Orly za vítězstvím 3:0. První polovina zápasu patřila jemu a parádní představení korunoval obratem druhé sady.

Do roku 2021 jste vstoupili výhrou 3:0 nad Příbramí. Takový start je přímo ideální, že?

Tři body a 3:0. Lépe už to nešlo.

Jak Vám výhra a zejména obraty ve druhé a třetí sadě v zápase “o šest bodů“ pomohou psychicky do dalších bojů?

Pomohly nám určitě k tomu, že máme všechny tři body. Bez nich bychom se tahali v koncovkách klidně až pětisetového zápasu. Plnohodnotnou výhru jsme potřebovali a je fajn, že jsme schopni otočit skóre, i když se sada pro nás vyvíjí špatně. Podle mě je ale důležitější, abychom se podobných výpadků vyvarovali a nemuseli sety otáčet.

Už v sobotu hrajete v Beskydech, dalším přímým konkurentem v boji o předkolo play-off. Jak obraty pomohou zejména psychicky už třeba do tohoto zápasu?

Doufám, že pro nás to bude velká vzpruha a ve Frýdku to potvrdíme. S Příbramí jsme si dokázali, že jsme schopni vyhrávat. Na ten pocit už jsme totiž skoro zapomněli.

Po zápase jste si pochvaloval týmovou pohodu v tréninkovém týdnu, která se následně projevila i v zápase. Sám jste zaznamenal 12 bodů, což byl jeden z vašich povedenějších výkonů v sezóně. Zúročil jste ji tedy i vy osobně?

Sebevědomí v zápase vzniká dobrým trénováním. Když si hráč v tréninku věří a je přesvědčený o tom, že udělal maximum, tak se to následně dříve nebo později projeví i na hřišti. Na předvedený výkon to má rozhodně vliv. Co se týče bodů, tak nevím, jestli jsou vypovídající hodnotou, ale máme tři body do ligové tabulky, což je nejdůležitější.

Kapitán Adam Zajíček v prosincovém rozhovoru zmínil, že stačí vždy jedna drobnost nebo maličkost, která se pak s vámi vleče až do konce zápasu. Něco podobného hrozilo i v zápase s Příbramí. Naštěstí jste tento scénář zažehnali. Co se změnilo, že jste tentokrát potenciální kolaps jako v prvním vzájemném utkání (2:3) nedopustili?

Nevím. Navíc si nemyslím, že nás složí jedna věc. Spíš mi přišlo, že každý z nás udělal jednu chybičku a ty, když se sečtou, tak udělají v konečném součtu šest bodů, které nás pak stojí set. Tentokrát jich bylo výrazně méně. Když někdo něco pokazil, tak to někdo další hned napravil a na hřišti jsme si pomohli. V tom byl hlavní rozdíl.

Souhra se lepší každý týden

Po prvním domácím zápase s Brnem jste říkal, že se ještě s ostatními sehráváte. Nyní už jsou za námi dvě třetiny základní části a hrajete stále v sedmi potažmo v osmi lidech. Sehráli jste už tedy?

Kdyby to bylo v normální sezóně, našli bychom se patrně i poslepu (směje se). Bohužel letos je taková, jaká je, takže si stále nejsem úplně jistý, že jsme ideálně sehraní. Z tréninku neustále někdo vypadával kvůli Covidu, nebo zranění. Trénovalo se všelijak, pak tři týdny vůbec, dalších pět týdnů se pak jenom běhalo venku. Teď mám pocit, že už jsme na správné cestě a doufám, že už to bude jenom lepší.

Teď k tomu navíc hodně pomůže i klasický tréninkový režim se zápasem na konci týdne…

Osobně mám rád, když je zápasové tempo rychlejší, jako tomu bylo v prosinci, což je ale o to náročnější, když člověk a tým není v top formě, jet dál a soustředit se na další střetnutí. Když se prohrají tři utkání v řadě v rychlém sledu, tak to není jednoduché na psychiku. Na sehrání je ideální mít týden dát se dohromady. Pro nás je určitě lepší nynější rytmus.

Vraťme se ještě k týmové sehranosti, respektive souhře mezi nahrávačem a útočníky. Jak Vy osobně si na hřišti rozumíte s Filipem Palgutem? 

Moderní volejbal vyžaduje rychlou hru tak, aby tým neútočil do plného dvojbloku nebo trojbloku. Tudíž i my s Filipem pracujeme na tom, aby naše souhra byla co nejrychlejší a abych po rychlé nahrávce mohl využít chybného bloku soupeře. Samozřejmě se dokážu prosadit i z vyšší nahrávky, nicméně na to nemám ideální parametry, jako třeba Tomáš Hýský, který útočí z obrovské výšky (rozdíl v dosahu je 11 cm – pozn. red.), což mu můžu jenom závidět. K tomu abych se prosazoval pravidelně, potřebuji rychlou a dostatečně přesnou nahrávku.

Dostatečně přesnou!? Mohl byste to rozvinout?

Je to o křivce. Rychlá neznamená nízká. Potřebuji míč dostat do výšky, kam by měl z prstů nahrávače letět takřka rovně, nikoliv obloukem. O tom samozřejmě nerozhodují pouze moje parametry, přesněji řečeno můj smečařský dosah, ale i výška, ze které je v tomhle případě Filip Palgut schopný míč nahrát.

Bavíte se o tom s nahrávači hodně?

Samozřejmě. Už od začátku sezóny (usmívá se).

A daří se to?

Řekl bych, že naše souhra se každým týdnem lepší. Je pravda, že od začátku nebyla ideální, ať už kvůli Covidu, nebo že se nahrávači hodně točili. Jsem přesvědčen, že jak Ondra Fortuník, tak Filip Palgut jsou schopni rychlou hru hrát, ale potřebujeme mít nahrávku secvičenou a navzájem si stoprocentně věřit. Oni musí být přesvědčeni o tom, že v dané pozici budu a já jim, že nahrávku do onoho místa dostanu. Je to hlavně o drilu, na který teď máme více času. Bohužel Forbes je kvůli lýtku zase mimo, a tak nemůže využít svou perfektní techniku, přitom na ní má super prstíčky. Jemu třeba věřím více, že mi nahraje do ideálního místa. Filip je zase o něco vyšší a při jeho výšce a výskoku je schopný o téměř rovnou nahrávku, což je pro mě příjemnější. Celkově si myslím, že se souhra lepší a bude ještě víc vypilovaná.

Nyní vás čeká nejdelší cestování do Frýdku, kde budete hrát s Beskydami. V základní části se jedná o poslední zápas ve východní části republiky. Trenér Fortuník avizoval, že udělá pro výhru všechno a že tým vycestuje už den předem. Jak vám tohle může pomoci, když v sobotu ráno budete mít dalekou 400kilometrovou štreku za sebou,  nikoliv před sebou?

Doufám, že ano. Je fajn, že se k utkání s Beskydami přistupuje jako k důležitému zápasu a klubu nevadí investovat peníze navíc do ubytování a záleží mu na výsledku. Nám samozřejmě taky. Co se týče cesty, nejde o to, strávit čtyři hodiny v autě, ale na D1 se může stát cokoliv, a kdybychom tam přijeli těsně před utkáním, tak by to byla výrazná komplikace. Takhle se můžeme v klidu vyspat, v hrací den se v klidu projít, vyčistit si hlavu, jít připravení a odpočatí do duelu. My mladší hráči bychom měli náročné cestování zvládnout bez problémů, ale jak by na to reagoval třeba takový Tomáš Hýský, kdyby tam přijel po šesti hodinách strávených skrčený v dodávce, těžko říct. Určitě bude lepší, když se takhle bez problémů vyspí (směje se).

Z předešlých rozhovorů vím, že mezi vámi panují bitvy u Playstationu. Vezmete ho s sebou na páteční večer?

Přemýšlíme o tom (směje se).

A co bude na programu?

Oblíbili jsem si NBA. FIFU jsme hráli dlouho, ale už to bylo takové stereotypní.

Respektuji všechny trenéry mládeže

Kromě šestkového volejbalu se věnujete i tomu plážovému, kde jste dokonce trénoval i jeden ženský pár. Jak jste se k tomu dostal?

Od 17 let jsem se vždy mimo sezónu věnoval i plážovému volejbalu, kdy jsem hrál mistrovství republiky, mistrovství Evropy v juniorech a podobně. Moje přítelkyně (Michaela Kubíčková pozn. red.), která je taky volejbalistka a dostala se do reprezentace v mládežnických kategoriích, hrála šestkový volejbal v Českých Budějovicích. Jednoho dne přišla s tím, že by chtěla objíždět Českou Tour. Našla si tedy parťačku. Neměl je ale kdo trénovat, tak jsem se té úlohy zhostil a přibližně rok a půl, dva je trénoval. To bylo v období, než se dala dohromady s Michaelovou Kvapilovou, se kterou hrají už Světovou Tour. Do toho už jim kecat nechci, to už je někde jinde (usmívá se).

Práce trenéra přináší jiný náhled na sport. Co dala Vám?

Určitě to bylo zajímavé v tom, že obě holky přišly, byly šikovné, měly s plážovým volejbalem zkušenosti a hrály dobře. To mi pak přijde jako zábava, je někam posouvat a pracovat s nimi, když ony samy chtějí. Dostat začátečníky, kteří neumí pinkat a musel bych je učit základy, by nebylo nic pro mě. Chtěl jsem řešit už pouze detaily, taktické věci, než budovat a drilovat od začátku údery a podobně. Proto to bylo vždycky v uvolněnější atmosféře a bral jsem trénování spíše jako koníček. Člověk byl venku na sluníčku, k tomu navíc trávil čas s přítelkyní. Trénovali jsme na Hluboké, kde je krásný areál přímo pod zámkem, takže hezké zpestření.

Takže v budoucnu by Vás trenérské kormidlo nelákalo?

Nejsem si jistý, jestli by mě naplňovalo. Nepovažuji se za trenéra. Po konci kariéry se vidím jinde než u volejbalu, chci se věnovat něčemu jinému. Když bych měl děti, které by se mu věnovaly, tak bych jim klidně rád něco předal. Abych ale trávil víkendy po Českých pohárech, to fakt ne. Na druhou stranu vysoce respektuji všechny trenéry mládeže, kteří pracují za minimální výdělek na úkor svého volného času a rodiny.

Máte vystudovanou vysokou školu v oboru strojírenství. Mířily by Vaše kroky právě tam?

Zřejmě ano. Určitě nějaký technický směr.